Vytvořila jsem takový pomyslný žebříček od nejhoršího po nejlepší. Nejhorší příčku u mě získaly dvě země, Malajsie (sezona květen - červen)a Filipíny (je jedno kdy je sezona, bud prší nebo fouká silný vítr). V obou případech to byl zejména dlouhodobý nedostatek vhodného počasí, než terénů. I když v pevninské Malajsii by se dalo hovořit spíše o nedostatku kvalitního terénu.
S otazníkem u mě zůstává Nepál (sezona listopad/prosince – únor) a Thajsko (sezona říjen – únor). V Thajsku jsem díky povodním neměla příležitost se vůbec do vzduchu dostat a v Nepálu mi počasí také kdovíjak nepřálo. Nicméně obě tyto země mají vysoký potenciál pro vynikající paraglidingové možnosti. Bohužel jsem si to nemohla ověřit na vlastní kůži.
Na další příčku jsem umístila Taiwan (sezona červen – srpen), kde se mi i přes končící sezonu podařilo létat téměř každý den i když se jednalo pouze o svahování. Nicméně v době sezony to tu musí být přeletový ráj, i když s trochu omezenými možnostmi pro přistání, pokud člověk zalétne více do hor.
Nejvíce překvapila exotická Indonésie (sezona květen – září). Konkrétně ostrovy Sulawesi a Sumatra, ale ani střední Jáva nestojí pozadu. Tato místa jsou vhodná pro kratší přelety (kolem 40km). Sumatra má dokonce potenciál pro S.I.V. kurzy.
Dostáváme se do finále. Jednoznačně zvítězila Indie. Nekonečné přelety s dech-beroucími výhledy pronásledované pány profesory - orlosupy vystřelilo Indické Himaláje na první místo.
V závěru bych tedy jen ráda dodala, že pokud se příště vydám opět s padákem do Asie, tak Filipíny a Malajsii ihned škrtám a zaměřím se spíše na Indii či Indonésii.
