Taiwan jsem v plánu před odjezdem do Asie neměla vůbec a ani jsem o něm neuvažovala. Rozhodnutí, vydat se poznat východní kulturu a létání v této oblasti, padlo zcela narychlo po té, co jsem se dozvěděla, že zrušili Thajská víza do 30dnů. Tato docela dobrá zpráva mi ale trochu zkomplikovala plány. V Thajsku jsem měla totiž v plánu pobývat 40 dnů. Kvůli 10 dnům nepřipadalo v úvahu žádat o dvouměsíční víza. Jako nejlepší se jevilo na těch 10 dnů vyjet z Bangkoku do zahraničí a vrátit se. Volba padla na Taiwan. Přímé lety z Bangkoku a letová sezona (i když už trochu u konce) rozhodli.
Začátkem září jsem přistála v Taipei, odkud mě čekal šestihodinový přesun nočním vlakem (bez místenky!!!) do padáčkářského města Taitung. Na nádraží mě vyzvedl pan předseda zdejší paraglidingové asociace Jen-Sheng Lee, který se rozhodl o mě postarat po dobu mého pobytu. Jeho pohostinnost a obecně taiwanská (nechci říkat čínská) pohostinnost neznala mezí, až jsem se nestačila divit. Bydlela jsem zadarmo u jeho známého v jeho obřím neobydleném domě. Přes moje neustálé námitky mě dokonce i živili, pan Lee mě každý den vozil na startovačku, bral mě na internet, když jsem potřebovala a jednou mě vzal také na výlet po okolí. Občas se mi podařilo podstrčit mu nějaký ten peníz, ale vždy to byl boj. Když jsem se ptala, proč to všechno dělá, řekl mi; „Jsme padáčkáři a Ty jsi sama holka stále studující, co si sem přijela zalítat. Já mám syna ve Tvém věku, který také studuje a tak jsem se rozhodl, že Ti pomůžu a budu se o Tebe starat jako o svou dceru.“ Zajímavý argument. Nevím, zda svého syna vozí každý den na startovačku a neustále ho vykrmuje, ale jsem panu Lee ještě teď za jeho pohostinnost víc než vděčná!
Do Taitungu jsem ale přijela kvůli paraglidingu - tedy zpět k tématu. Startovačka Lyue se nachází hodinu jízdy od města Taitung. Na malém kopečku s převýšením pouhých 200 metrů jsou položeny 2 koberce - 2 starty pro různé směry větru. O víkendu byla tato místa obvykle okupována turisty japonskými, korejskými, čínskými i taiwanskými. Což představovalo boj o místo kde si rozložit padák. Nad tímto malým kopečkem se táhl vyšší hřeben hor, odkud se dalo také startovat, jen cesta na horu byla o něco delší a složitější a tak jsem se tam podívala jen jednou.
Jak jsem již psala, rozhodnutí jet sem létat padlo dost na poslední chvíli a tak se stalo, že jsem se v Taitungu ocitla na konci sezony. Což znamenalo, že počasí mělo vyjít 50 na 50. A také to tak dopadlo. Létat se sice dalo, ale jednalo se převážně o svahování. Dost často jsme ze vzduchu utíkali před deštěm a ke konci pobytu se nám začal měnit i směr větru. Přes všechny překážky jsem si tu ale celkem příjemně polétala. Přesto si myslím, že v době sezony, tedy v období od června do srpna, to zde musí být perfektní místo i pro přelety.
Pan Lee mě vzal párkrát i na večeři a večerní pivo s jeho kamarády. Způsob stravování je zde zcela odlišný od celé jihovýchodní Asie i Evropy stejně jako způsob pití piva. Jídlo se objedná hromadně pro všechny a to více chodů najednou. Každému je přidělen malinkatý kalíšek, do kterého si podle potřeby nandává. Jí a pije se celý večer. Taiwanské pivo patří k těm lepším, jen tu mají takový zvláštní zvyk při jeho pití - ostatně jako při pití jakéhokoli alkoholu. Nepřiťukává se, pouze náznakem a kdo se přeci jen dotkne skleničky, pak to znamená, že obě strany musí vypít to své „na ex“. Tento zvyk mi zpočátku činil problémy.
