Do Indie jsem přijela natěšená, jak na kamarády, tak především na létání. Po měsíci stráveném v zatopeném Thajsku jsem už byla celá nedočkavá. V polovině října jsme se dokodrcali z Dilí až na sever Indie k Himalájím do Tibetské kolonie Bir, která byla oproti zbytku Indie o poznání klidnější. Toto místo se stalo naším sídlem na následující měsíc. Ubytovali jsme se v Tibetském klášteře, kde již čekala Zuzka Šulcová a Pavel Valášek. Bohužel, týden před naším příjezdem měla Zuzka vážnou nehodu, ze které si odnesla naštíplou pánevní kost a silný poúrazový šok a tak si s námi bohužel zalétat letos již nemohla. O pár dní později naší českou šestičlennou skupinku doplnila asi 20ti členná „skupinka“ slovenská a tak o zábavu nebyla nouze.
Zpočátku se létalo vydatně každý den, až nás to unavilo natolik, že jsme si museli začít dávat pauzy. Zdejší startovačka Billing se nachází ve výšce 2400m a přistávačka v 1300m, takže nádherný kilometrový výškový rozdíl. Termika chodila snad úplně všude, pokud jsme se tedy zrovna nepotýkali s inverzí, která nás trápila zejména ke konci pobytu. Létalo se vysoko a daleko a ještě výš a ještě dál. Já se svým pomalým padákem jsem si bohužel nemohla dovolit odlétnout s ostatníma na bivak do vzdálenějších vysokých hor, ale i tak mě létání v této oblasti dost uspokojilo. Výšky jako 3000m a 4000m byli poměrně běžné i u mě a některým to šlo ještě výše. Jen jsme pak bojovali se zimou a s nechtěným počůráním se. Kromě toho jsme čelili tu a tam i útokům orlů, kteří se občas snažili přistávat na našich padácích. Někteří si odnesli jen malé dírky a měli štěstí, že neskončili jako pilot, kterému se orel zamotal do šňůr, až musel házet záložní padák.
Všichni jsme přežili, i když někteří měli trochu namále. Poté co Zuzku pravděpodobně překvapil ve vzduchu čertík a způsobil jí nalomenou pánev, Slovákovi Marošovi hrozilo sežrání medvědem, když zavětvil na vysokém stromě nad medvědím brlohem. Vše ale dobře dopadlo, nikoho nesežral medvěd, nesejmul orel a i Zuzka bude po nehodě brzy v pořádku.
