Na místo jsem dorazila v polovině listopadu, v době kdy začíná sezona. Kupodivu ale počasí tu nebylo bůhví jaké. V den příjezdu bylo ještě celé nebe potažené vrstvou mraků a dokonce i pršelo a to místní říkali, že takové počasí tu bylo celé předešlé dva týdny. To mi moc optimismu nedodalo. Nicméně následující den ráno se na Pokharu po dvou týdnech konečně usmálo slunce.
Ihned jsem zkontaktovala Petra Volfa, Čecha, co v Pokhaře už nějakou dobu žije a právě zakládá novou paraglidingovou školu. (V Pokhaře je neuvěřitelný konkurenční boj mezi paraglidingovými školami. Bodejť by ne, když je jich tu dohromady 16.)Petr mě hned zasvětil do tajů zdejšího paraglidingu, respektive do tajů (ne)placení poplatků. V Pokhaře vyžaduje systém platit několikero poplatků. Ve výsledku nechá tak běžný padáčkář v přepočtu 2000 až 3000 korun a stráví den někdy i dva oběháváním úřadů. Jak jsem se ale dozvěděla, tak to nikdo nekontroluje. V Pokhaře se totiž nachází několik startovaček a nebezpečí kontrolérů hrozí pouze na jediné hlavní startovací ploše. A tak jsem dala na doporučení, nic neplatila a startovala na menší spodní startovačce, kde obvykle skoro nikdo nebyl. Bez problému.
Ono taky do vzduchu jsem se zde dostala pouze třikrát. Počasí se totiž později začalo opět kazit a létání stálo za nic. Dost často byl před startovačkou jeden jediný stoupák, ve kterém se mlelo asi 50 tandemů a jiných pilotů. Ten jediný stoupák byl však obvykle poměrně nízko a tak neustále hrozila bud srážka s jiným padákem nebo se zemí. Když jsem se rozhodla, že z toho mumraje odletím raději nad jezero trochu si pohrát s křídlem, tak než jsem dolétla nad vodu, měla jsem výšky akorát tak na pár wing-overů a mohla jsem jít na přistání.
Další věc, co mě na Pokhaře zarazila, že jsem ve vzduchu viděla minimum orlů. Pokud byli ve vzduchu dva orli najednou, tak bylo „přeorlováno“. Právě v Pokhaře se zrodil parahawking, tedy paragliding s cvičenými orli. Za celé dva týdny svého pobývání v Pokhaře jsem však neviděla jediného pilota, co by trénoval orla ve vzduchu. Snad pouze jediného, co s ním pózoval na startovačce. Oproti Indii to byl opravdu viditelný rozdíl.
V Nepálu to s létáním nebylo kdovíjak fantastické. Nicméně jsem si jista, že za dobrého počasí to tam musí být docela příjemné polétání. Tedy pokud je člověk zvyklý na mumraj ve vzduchu. Pokud se chcete vyhnout mumraji zkomercializovaných tandemů, tak mimo Pokharu se nachází další spousta paraglidingových míst, které také určitě stojí za navštívení. Já jsem na to bohužel už čas neměla. Tikali mi poslední hodiny do odletu po 11 měsících do rodné domoviny.
