Jelikož veškeré mé finance měly po kurzu padnout právě na tuto cestu, byla jsem trochu nešťastná, že se k létání dostanu nejdříve až za půl roku. Nebýt mého tehdejšího instruktora Lukáše Chalupeckého, tak by mě ani ve snu nenapadlo se o něco takového vůbec pokusit. Na jeho doporučení jsem si zjistila, jak je to s paraglidingem v místech, kam se chystám a kontaktovala místní padáčkáře. K mému překvapení se mi nejeden ozval.
Nejlepší paraglidingové podmínky v době mého putování slibovala právě Lima. Spojila jsem se tedy s místním paraglidistou. Bohužel mi sdělil, že on v době mé návštěvy bude pryč. Dozvěděla jsem se ale také, že má kamaráda, který létá též a byl by ochoten mě u sebe ubytovat. Abych to uvedla na pravou míru. Na internetu existuje stránka (couchsurfing.org), což je celosvětová sít pro cestovatele, která umožňuje mezikulturní výměnu prostřednictvím pohoštění cestovatele a naopak. V rámci této sítě jsem cestovala téměř celé dva měsíce, spala u „cizích“ moc milých a hodných lidí a neměla jsem sebemenší problém, spíše naopak. Ale samozřejmě člověk musí být opatrný neustále.
Kontaktovala jsem tedy onoho kamaráda Augusta a vše domluvila. V magické datum 9.9. na mě již čekal na letišti v Limě. Že to nebude člověk nejmladší, jsem už tušila z fotek (zas tak starý tedy nebyl, něco kolem 40). Nicméně, že je to majitel snad všech kasin v Limě, působí dojmem mafiána a má ještě více mafiánské kamarády, jsem už tedy netušila. Ovšem nutno podotknout, že jako člověk na mě působil dost neškodně, nebyl otravný, poskytl mi samostatný pokoj, ochotně mi pomohl se vším, s čím jsem potřebovala, učil mě křížové starty, létal se mnou na tandemu, vzal mě na kohoutí zápasy, ukázal mi centrum města a nic za to nechtěl!
Vrátím se k létání. Jak jsem již zmínila, měla jsem krátce po kurzu. Byla jsem tedy ráda, že dovedu odstartovat „na berana“, což byl zde ovšem trošku problém. Jednalo se totiž o placatou startovačku na klifu u moře a umět dobře křížový start bylo nezbytné. Situace se vyřešila nakonec tak, že jsem létala s Augustem v tandemu, přičemž jsem tedy řídila já, abych si z toho jako začátečník, alespoň něco odnesla. Na startu jsem pak příležitostně zkoušela křížové starty s jeho pro mě o trochu větším padákem, díky němuž jsem při silnějším větru mnohokrát málem nechtěně odstartovala.
Další zajímavý zážitek se udál právě na tandemu. Augusto mi vždy říkal, že jak poletíme kolem majáku, který stál na klifu, a budeme zhruba v jeho výšce, měli bychom to otočit a letět zpět. V případě, že budeme výše, můžeme se pouštět dál. Tak letíme, já opět řídím. Načež Augusto zvedá mobil a telefonuje! Prolétáváme kolem majáku a jsme v jeho výšce. Chci to otočit, ale Augusto signalizuje, že mám letět dál. Jakožto zkušenější a znalejšího místních podmínek ho poslouchám. V okamžiku, kdy jsme asi tři metry nad zemí (respektive nad klifem), Augusto pokládá telefon a přebírá řízení. Došlo mu, že bychom to asi fakt měli otočit. Zatáčí a my se tak propadáme pod klif. Jako bych to nečekala. Končíme ve svahu na stromě vedle dálnice. Sundáváme padák ze stromu (tedy já sundávám, on byl překvapivě ještě větší hromotluk než já). Balíme padák do květáku a na dálnici stopujeme taxi a s květákem se do něj vtěsnáváme. Pro mě nesmírně komická a pro Augusta asi trochu traumatická situace J.
Kdybych měla shrnout, jak na mě zapůsobilo létání v Limě teď po dvou letech, tak to nebyl žádný zázrak. Jedná se vlastně o svahovačku podél pobřeží a moře z jedné strany a podél vysokých věžáků ze strany druhé. Když nepočítám moře, tak to se spojením s přírodou, tedy alespoň pro mě, nemá nic společného. Ovšem když to vezmu tak, že bych v Limě měla bydlet, tak jsem tam asi každý letový den.
Co se týče jiných možností létání v Latinské Americe, tak jich je tam neskutečná spousta, a rozhodně by tato místa stála za to navštívit s padákem. Ať už v Peru, Chile, Bolívii, Brazílii nebo například Kolumbii.
